Podlahové topení bývalo již za socialismu něčím velmi lákavým, co přitahovalo pozornost mnoha kutilů k jeho realizaci. Představa, že nemáte v domě žádný radiátor, co pouze hyzdí obytný prostor, a navíc tu sálá příjemné teplo z celé plochy podlahy, dodávala odvahu k pokládce topných hadic a zalévání celé topné soustavy vrstvou pět centimetrů silného betonu. Jakmile beton ztvrdl, mohlo se přistoupit k oživení soustavy skrze rozdělovač podlahového topení a začalo se topit. Takto to mohlo fungovat řadu měsíců, až jednoho dne některá z hadic praskla například vlivem výrobní vady, a to byl malér. Okamžitě se musela voda ze systému vypustit a do podlahy vjelo pneumatické kladivo.
Váš byt se proměnil v hlučné staveniště plné prachu. S tímto vědomím se pak řada nadšenců raději smířila s tím, že bude lepší od podlahového topení upustit a přece jen důvěřovat osvědčeným radiátorům, protože když tam praskne trubka, armatura či samotný radiátor, snadno se vymění za nový kus. Betonování potrubí dlouho leželo v hlavě vývojářům a konstruktérům těchto systémů, až jednoho dne přišli na to, že zhotoví první prototyp systémové desky z vysokohustotního polystyrenu. A tak se zrodila systémová deska se zářezy pro topné hadice.
Tu stačilo položit na podlahu, vedle ní pak další desky, hadice propojit do několika okruhů a mohlo se začít topit prakticky ihned, a bez betonu. Na systémové desky se pak položí cemento-vláknité desky a na ně závěrečná podlahová krytina, třeba koberec. A když „náhodou“ praskne hadice v podlaze, jednoduše se svine koberec, odklopí horní řada desek, vymění vadná trubka za novou, desky a koberec se přiklopí na stávající místo, a „jede se dál“. Jak jednoduché, že? Nikde žádný beton, podlaha je navíc lehká a můžete ji použít třeba do podkrovní místnosti s omezenou nosností podlahy.